Na začátku postní doby

Pokání činem

Tato promluva byla půvůdně určena bohoslovcům v semináři, ale jistě řekne mnoho i těm, kteří se zapojují do božího díla jako laici. 

Velká stavidla se vytahují. Mocnými toky bude proudit milost. Je třeba rozšířit a prohloubit srdce, aby té milosti co nejvíce přijala. Srdce se rozšiřují láskou, prohlubují se pokorou. Láska se projevuje a roste činy. Nyní tedy nastává příhodný čas, doba, kdy se můžeme velikými kroky přiblížit ke spáse. Hle, nyní je příhodný čas, hle nyní je čas spásy!

Čeho se vyvarujeme? "Nikomu v ničem nedáváme pohoršení, aby nebyla potupena (naše) služba." Bohu sloužit - znamená kralovat, slyšeli jsme při udílení subdiakonátu. Je třeba vážit si té královské důstojnosti. Tak úzce  jsme spojeni se svatým obřadem se zájmy Božími, že naše chyby vydávají v nebezpečí potupy zájmy Boží. Každou nedůsledností, nevěrností i nedbalostí ve svaté službě jako bychom dávali kamení do rukou těch, kdo rádi Církev kamenují. A sami sebe zrazují, omlouvajíce se našimi chybami. "Nic nevadí tak zákonu Božímu, jak zlé mravy těch, kteří hlásají evangelium. Neboť nepřátelé i prostí lidé ihned praví: Proč tito lidé žijí docela jinak, než hlásají, hlásají-li pravdu? Po srázech a propastech chodí duchovní pastýř, když dává zlý příklad, tak ovšem ovce snadno padají do propasti. Také zbytek pastvy zašlapávají nohama a kalí nejčistší vodu."(Ez 34,18; Sušil)

A co budeme v postě konat pozitivně? Intenzivněji než dosud? Vytrvale? Cílevědomě? "VE všem se prokazjume jakoBoží služebnící všestrannou vytrvalostí, v souženích, v nesnázích, v úzkostech, v ranách, v žalářích, v nepokojích, v námahách, ve bděních, v postech; upřímnou láskou, slovem pravdy, silou Boží, zbrojí spravedlnosti v útoku i obraně; za pocty i potupy, při zlé i dobré pověsti. Že prý jsme svůdcové, a přece jsme pravdiví; že prý neznámí, a zatím jsme dobře známí; jako zmírající, a hle - žijeme;jako trestu propadlí, a přece na smrt vydání nejsme; prý jsme smutní, a zatím se stláe radujeme, jakoby chudáci, a přece mnohé obohacujeme, jako bychom nic neměli, a zatím máme všechno."

Jaká to řada úkolů! Stále se osvědčovat jako služebnící Boží. Jak ubozí jaou služebníci režimů, lidských vůdců! Platí o nich: žil v době, zajde s dobou! My sloužíme věčnému Bohu. Nezajdeme, nezanikneme. "Uvažte jaká služba je vám svěřena. Proto vás napomínám, abyste ji tak vykonávali, abyste se mohli se mohli Bohu líbit!" Tak nám to říkal biskup světitel, když nám svěřoval konsekrovaný kalich s patenou při subdiakonátu. My jsme tehdy od něho kalich vzali. Dotkli jsme se kalicha a pateny a tak jsme prohlásili: "vím, komu sloužím a zavazuji se sloužit tak, abych se Bohu líbil!" ale co předpokládaná služba Boží! Předně trpělivost. Bůh, jehož zastupujeme a jemu sloužíme není nervózní. Čím úžeji jsme s ním spojeni, tím trpělivější můžeme být ve svých souženích. A k té trpělivosti se uschopňujeme sebezáporem ve všech ohledech: postem, čistotou, studiem, vlídností k bližnímu, upřimonou láskou (kterou námi miluje Duch svatý), slovem pravdy (jímž opět promlouvá skrze nás Duch pravdy), snahou být spravedlivými vpravo i vlevo: nechávat a dávat každému, co mu patří.

 A takovými poctivými, dobrými  chceme zůstat vždy a všude, ať  jsme chápáni, ať jsme špatně posuzování, "za pocty i potupy, přizlé i dobré pověsti." Názývají nás svůdci. Ale jen lhář je skutečným svůdcem. My však jsme ve službách pravdy a jsme pravdomluvní! Pohrdají námi, jsme neznámí v dějinách, neví se o nás, nechtějí o nás slyšet. Ale dobře známí budeme u přátel Kristových, kteří sledují naší práci pro rozšíření víry. I kdyby byli ti Kristovi přátelé chudí jako betlémští pastýři! - Denně umíráme, stále v nebezpečích smrtí; nepřátelé už jásaj, že jsme zdoláni. A hle, žijeme! To vítězně voláme! Bůh nás zachovává přes všechny svízele, denně nás tařka znova křísí! - Praví, že nás Bůh kárá trestá. S úctou uznáváme. Zasloužíme. Jsme tříbeni ohněm. Nejsme však usmrcováni, jak by naši (tj Kristovi) nepřátelé toužili. Hle, žijeme! A to je nám zdrojem stále radosti. Svět myslí, že jsme a musíme být smutní, ale my se vždy radujeme. Domnívají se, že jsme chudí. Zřekli jsme se prý rodinné lásky, která obohacuje mnohé! Zrazené, odstrčené, lidi se srdcem pošlapaným, neboť svět je plný bezohledného sobectví. Boha nemiluje a lidi zneužívá - Skutečně: nic nemáme, neboť všechno jsme opustili (a v postě to opět chceme porvádět do důsledků), nehledáme hmotné statky, ale jsme jimi zaplavováni, abychom byli prostředníky: od bohatšího přijímáme, chudým dáváme, ničím se nedáváme ujařmit, zotročit, všemi věcmi vládneme, protože jsme duchovní, jsme tedy vladaři nad hmotou!

"Naše ústa se otevřela, naše srdce se rozšířilo, " tj. mluvíme k vám, Korinťané, z lásky a sláskou. Budeme kázat v postě, budeme poučovat ve zpovědnici: každé otevření úst by mělo znamenat rozšíření srdce. Aby všichni věřící měli v něm místo. "Nejprve jste v nás tísněni." To platí i pro nás, abychom nebyli úzkoprsí. A k témuž rozšiřování srdci chceme v postě vychovávat věřící. Na podkladě toho Srdce, probodeného na kříži. Za druhé! Aby i oni milovali více své duchovní otce, aby nebyli úzkoprsí, aby i jejich ducohvní psrávce měl místo v jejich srdci. "Ve vašem srdci je místa málo; otevřete dokořán srdce i vy." Aby ten vzájemný poměr mezi knězem a svěřeným stádem byl v postě hodně srdečný, plný opravdové lásky z obojí strany!

Ovšem na jedné stráně dát pozor na to srdce! Musí rozlišovat. Kde jde o nepřátele spásy nebo horlivosti, onevěřící a hříšné vlažné, tam žřeba srdce chránit! Nespřahejte se s nevěřícími. Jak se může spojovat spravedlnost s nepravostí? Světlo s tmou? Krisus s Beliálem? Věřící s nevěřícím? Chrám Boží s modlami? Vy jste přece chrám živého Boha, jak řekl Bůh: "Budu přebývat a chodit mezi vámi, a budu vaším Bohem a vy budete mým lidem." To vědomí nutno pěstit hlavně v době svatopostní: tělo - chrám Boha živého, chrám, v němž na oltáři srdce - třeba přinášet bohumilé oběti.

Jak máme pochopit velikého apošotla pohanů(Pavla)? Kde bral tu nezdolnou důvěru za nejtěžších okolností? Jak se odváží volat: "I při svém soužení překypuji radostí!" Co bylo těch soužení! "Když jsme přišli do Makedonie, nedostalo se nám žádné úlevy, ale ze všech stran jen samé soužení: navenek boje, uvnitř úzkosti", jak Korimťané, přijměte náš dopis. "Ale Bůh, který těší ztrápené, dopřál nám útěchy tím, že přišel Titus. Mohl nám totiž vypravovat, jak po mně toužíte, s jakou horlivostí se mě držite. Tím listem jsem vám ovšem zarmoutil, ale nemrzí mě to. Teď se však z toho raduji. Ne, proto, že vám to způsobilo zármutek, ale proto, že vás zármutek přivedl ke změně smýšlení."

Duch svatý vnukl apoštolovi list, Duch svatý upravoval srdce Korinťanů, aby při četbě toho listu, kde bylo hodně výtek, nezahořkla. Duch svatý to způsobil, že tento (1.) list Pavlův splnil své poslání, že rozechvěl srdce věřících k pokání! To má být také smyslem všech našich postních snah, modliteb, prácí, kázání, katechezí: rozechvět srdce věřících k pokání! A to k pokáním činem! Aby nás následovali. Ať i oni pracují ve vytrvalé trpělivosti podle našeho příkladu a pod našim vedením.

 P.Antonín Šuránek(1902-1982)

spirituál kněžského semináře v Olomouci 

 

Zobrazeno 682×

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková